Romská hudba
V dnešní době je mezinárodně užívaný termín gypsy, gipsy, gipsy music, tento termín je přičítán Franzi Lisztovi, který takto nejspíš jako první nazval profesionální romské hudebníky. Tento termín do současnosti označuje veškeré hudební projevy Romů.
Romská - cikánská hudba je tedy zjednodušeně hudba, provozovaná profesionálními, poloprofesionálními nebo amatérskými muzikanty, kteří se prezentují jako etničtí Romové.
Podle hudebních slovníků je termín Cikánská hudba označením pro smyčcové kapely cikánů. Charakterizuje ji osobitá interpretace – měkké, vláčné, glissandové nasazení tónu, ostrý taneční rytmus a rubátový přednes, také ornamentalita a improvizace na melodii. Vlastní cikánská hudba se vyznačuje velkou heterogenností hudebních prvků, podle kterých poznáme kde romští muzikanti žili, jsou ovlivněni orientálním původem (perská, turecká, řecká).
Velmi dobře jde poznat hudba Rumunů, Maďarů, Slováků či Španělů. V této oblasti byl vytvořen nový hudební styl, který vychází z verbuňkového stylu, ale obsahuje prvky klasické-romantické hudby s lidovými prvky (Maďaři, Rumuni, Slováci)
Komunitou Romů je kasta muzikantů velmi ceněná. (lavuta – housle , lavutaris – houslista, ale také hudebník, lavutara – houslisté,hudebníci)
Styl hry je nejčastěji dán rodinnou tradicí, místem trvalého usazení (požadavky publika), ale nejvíce podle schopností a dovedností interpretů. Aktuální provedení písně je ale závislé na muzikantově náladě. Během skladby se může až fatálně měnit od smutku až k radosti.
Historie:
Nejstarší dochovaná písemná zpráva o působení romských hudebníků v Evropě pochází ze šlechtického dvora královny Beatrix (manželka Matyáše Korvína), kde ji kolem roku 1489 bavil svou virtuózní hrou na loutnu bezejmenný cikán. V roce 1525 na dvoře Ludvíka Jagellonského hráli cikáni na citery, později na housle. Existuje hypotéza, že housle, loutnu a cimbál donesli do Evropy právě Romové a tím představují pomyslný spojovací článek mezi evropskou a asijskou hudební tradicí.
Hudební mistrovství se dědilo výhradně ústní tradicí, a to především v mužské linii lavutárských rodin. Talentovaní chlapci se stávali plnohodnotnými člen y rodinných kapel už v dětském věku. Hráli přitom často na velmi primitivní nástroje, které si buďto sami upravovali, nebo dokonce vyráběli.
Ruští muzikanti
Bohužel neexistují audiozáznamy nejvýraznějších sólistů. Při vystoupeních používali výhradně ruštinu, nikoli romštinu.
Nejtypičtější podobou dnešních projevů ruské romské kultury je skupinový zpěv, kde se střídají sóla s dvojhlasem smíšeného sboru. Doprovodem většinou kytara nebo akordeon.
Španělsko
Celosvětově známé španělské flamenco je mylně ztotožňováno se španělskou lidovou hudbou, přitom jde o směsici maurských prvků, španělské lidové hudby, vlivů Předního východu(např.v některých stylech flamenga jako jsou zambra, zorongo, zarabanda, fandango) a romských hudebních fenoménů (hudba španělských Gitanos). Flamenco je charakteristické bohatou hudební ornamentikou,chromatickými postupy a nezaměnitelnými pohybovými choreografie. Kořeny podle výzkumů sahají do 5. století př.n.l. a bývají spojovány s frygickým stylem (frygická stupnice). Na Pyrenejský poloostrov jej nejspíše přinesli řekové. Romské kmeny se zde dostaly v první polovině 15. století prostřednictvím řady migračních vln ze severní Afriky. Flamenco bylo inspirací např. pro Debussyho. Pro součastné flamenco jsou typické 4 základní složky: vysoce virtuózní kytarová hra tvořena mnoha technikami, nadmíru emocionální zpěv, často spjatý s vlastními tragickými zážitky, polyrytmické figury (tleskání, podupávání) a pro flamenco typická sexuálně zatížená pohybová složka. Flamenco není hudebníky a tanečníky chápáno pouze jako tanec nebo hudba, ale jako hluboká, intenzivně prožívaná životní filozofie, které nezasvěcený člověk nedokáže plně porozumět. Proto detailní analýzu v kontextu romství mohou provádět jen etnologové nebo muzikologové, žijící tímto stylem a v této kulturní oblasti.
Balkán
Romové původně využívali klasických lidových nástrojů Turecka (zurna- podobný dnešnímu hoboji) v velký dvojblanný buben. V dnešní době využívají nástroje klasické balkánské pochodové dechovky ( žestě , budny, klarinety…)
Balkánské dechové soubory mísí dohromady nejen romskou hudbu, ale také tureckou, rumunskou a také klezmer. Nejznámější je Fanfare Ciocarlia – nejrychlejší dechovka světa (rumunskou).
Střední Evropa
Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko
Největším problémem je identita melodií. Etnomuzikologové ani sami romové neznají původ některých písní.
Maďarská autentická hudba – magyar nóta (maďarská píseň), verbunkos (taneční hudba spojená s verbuňkováním)
Verbuňky byly v polovině 19.století překonány maďarskou nótou což byly pomalé lyrické, nebo svižné taneční písně) Spory o původu nóty rozdělovaly maďarskou společnost.
Proměny žánru jsou patrné i dnes, zejména vstupem Olašských a neromských muzikantů, ale také vlivem italské a vídeňské instrumentální hudby.
Maďarská cikánská hudba se na rozdíl od rumunské a balkánské výrazně kultivovala, vlivem školení, kterým muzikanti procházeli v období vídeňského hudebního klasicismu (od 2.pol.19.stol.) Začali se hrát operní a operetní árie, které se ale provozovaly výhradně v salónním prostředí.
Hráčská sestava cikánské lidové muziky:
Primáš (1.hlas , nositel melodické linky)
Terc ( 2.hlas)
Violová kontra ( harmonie – střední hlas prostřednictvím dvojzvuků a trojzvuků)
Basa (udává rytmus a základ harmonii)
Klarinet a cimbál (změkčující výraz, originální zvukovou barvou a virtuózním variováním)
(Violoncello, akordeon, kytara, saxofon, mandolína)
(na Slovensku dokonce i klávesy,el.kytara nebo bicí souprava)
Významné osobnosti – olašská dynastie Lakatošů (Sándor Deki Lakatos, Roby Lakatos), Férenc Sánta, András Farkas, Sándor Jároka, Lendvay Csócsi József, Karoly Puka, Geza Hosszu Legocky & 5 DeVils (25)
V rámci střední Evropy existuje mnoho projektů a souborů, které svým způsobem projevu a svou originalitou a virtuozitou nedokážeme zařadit. Například rumunské Taraf Haidouks, Fulgerica, olašské Ando Drom nebo i české Kale.
V této oblasti vznikl také nový subžánr – beás styl. Je založen na obstinátní rytmizaci, akordických kytarových doprovodech, polyfonním zpěvu a vylehčené tanečnosti, střídající se s komornějším vokálně instrumentálním projevem.
Slovensko a Česká republika
Slovenské ministerstvo kultury do roku 1989 zakazovalo zakládání romských souborů, ale přesto nepřestaly existovat. Tato tělesa nebyla do tohoto roku veřejně prezentována jako romská a používalo se pro ně neutrální označení jako ľudový orchester, nebo orchester ľudových nástrojov. Řada vynikajících romských hudebníků ale fungovala ve smíšených kolektivech ( Železiar, Šarišan, Gymnik)
Po roce 1989 došlo k masivnímu zviditelňování hudebníků a souborů v rámci městského zábavního průmyslu. (bratislavský kulturní svaz Romani kultúra) – celoslovenský festival romských primášů, založeno profesionální romské divadlo Romathan orchestr střední umělecké školy v Košicích.
Kapely : Rinalda Oláha, Rubena Farkaše, dnes velmi populární Violin orchestra Bratislava pod vedením Rubena Botoše, Diabolké husle pod vedením Jána Berki – Mrenici, nebo Cigánski diabli pod vedením Štefana Banyáka.
Česká republika není zdaleka tak bohatá na významné tělesa, nebo interprety. Jde o poměrně úzkou tradici udržovanou rodinnými vazbami. Brno – Horváthovci, Praha – František Važo, Josef Fečo, Opava – Josef Giňa. (většina vedoucích osobností ale pochází ze slovenska)
Na druhou stranu je v Čechách více než na slovensku podporována a propagována tato hudba. (novinářka a publicistka Jarmila Balážová, Vojta Lavička) – televizní vzdělávací cykly Amare Roma, Romské kmeny, televizní záznamy přehlídek a festivalů (Khamoro, Romská píseň), Noc s andělem.
Nejtypičtější a zároveň jedinou hudební formou tvořící romskou hudbu je romane giľa (romské písně). Jde o nejvlastnější prostředek sebevyjádření (intimní bolestná zpověď, sebeočištění,milostné vyznání, tvrdá nebo zdvořilá kritika, osobní prosba k Bohu nebo hrdá demonstrace vlastní příslušnosti k robství (dželem,dželem)
Epických písní, které vyjadřují reálné historické události je velmi málo. Romský život není skoro vůbec ritualizován, proto takřka neexistují písně např. svatební nebo písně vítající jaro apod. Pokud se takovéto písně objeví, nejsou funkčně spojovány s takovouto příležitostí, ale zaznívají kdykoli je příležitost. Tradiční život romské komunity nikdy neodděloval život dospělých a dětí ( absence středního rodu), proto chybí i dětské písně nebo říkadla. Zvláštní podskupinou romane giľa jsou písně vartovní, kterých se dochovalo větší množství. Jedná se o písně o návradu mula – ducha zemřelého.
Písňový repertoár se dělí na dvě skupiny – písně v tanci a písně k poslechu.
Písně určené k poslechu (halgató giľa) jsou charakteristické pomalým tempem bez určitého metra. Jsou rozvolněné, táhlé, mezi frázemi jsou obvykle delší pomlky. Mají hluboký agogický význam, proto se hrají s neuvěřitelným procítěním. Při hře záleží na umění muzikanta vyjádřit své pocity prostřednictvím hudby. Halgáto si muzikant zpomaluje a zrychluje jak v tu danou chvíli cítí (samozřejmě se řídí textem, významem skladby a frázemi) Text v písni hraje důležitější roli než melodie, protože nese určité poselství, které melodie jen vyzdvihuje. Většinou jsou tyto písně v mollových tóninách (aiolská) a mají klidně i 20 slok (u olachů) Sólové písně tohoto typu zpívají výhradně ženy, jde-li o typicky mužský text, zpívají muži. Zpěv se vyznačuje procítěností, glissandové nástupy, nebo také zpěvák při nástupu na daný tón klouzavě dojede. U nás jsou nejznámější zpěvačky Věra Bílá, Ida Kelarová nebo také Lucie Bílá. Dvojhlas nebo vícehlas je velikou výjimkou, stejně jako doprovod na sólový nástroj (např. kytaru) většinou hraje celá muzika.
V pasážích nesoucích obzvláště bolestivý text mohou zpěvačky upadat do hysterických stavů, nebo úplně zkolabovat. V takovýchto případech nastupuje jiná zpěvačka a pokud se původní zpěvačka zotaví, pokračují dále společně. Při takovýchto písních jsou obvyklé žalostné vzlyky, pláč, oslovování Boha nebo blízké osoby ( Joj, Devla , Joj, mamo). Pro zpěvačku je takovýto zpěv duševní očistou, hlubokým procítěním znovu zažívá negativní zážitky nebo zkušenosti.
Písně čorikane či loke giľa – písně nuzné, ubohé (sociální tématika, nevěra, zrada, opilství, hlad, bída, nemoc, smrt, tragicky nenaplněnou lásku) – Čhajori romaňi.
Tzv. žalosne giľa – písně žalostné (vyjádření špatného chování druhého člověka pomocí písně).
Olaši dělí písně na rodinné, písně pro chvíle setkání s přáteli, milostné, pijácké, vězeňské, ukolébavky nebo kočovné. Tyto písně zaznívají na rodinných oslavách i pohřbech.
Písně taneční (friška, khelibnaskere giľa)
Užívají rychlých temp, jsou nápadité a rytmické. Tanec se nijak neváže na melodii, nebo význam písně, ale na momentální improvizaci tanečníka. Melodie a rytmus má větší význam než text. Píseň se opakuje několikrát za sebou, s opakováním roste tempo i dynamika, zpěvy se omezují na pokřiky nebo popěvky typu nana ,lala. Běžným postupem je také řazení několika čardášů za sebou. V identické tónině plynule navazují jeden na druhý. Písně mohou být zpívány sólově nebo skupinově.
Speciální subtypy taneční hudby –
Čapáše – používány Olašskými romy, většinou durové tóniny a veselý charakter, i když je text smutný – neberou na to ohledy. Hrají se na rodinných oslavách nebo křtech.
Čardáše – typická forma usedlých romů. Melodie a text korespondují. Většinou mollové tóniny, výrazné zrychlování a sóla cimbálu, klarinetu. Muzikanti ukazují svou virtuozitu.
V dnešní době existují stovky kapel a muzik, hlavně v Maďarsku. Jak rodinné muziky, tak i poskládané z muzikantů, kdo má čas. Mezi nejvýznamnější v Maďarsku patří 100člený cigánský orchestr pod vedením Lászla Berlino, popřípadě Sándorem Buffo Rigem. Také kapela Robyho Lakatoše. U nás Ida Kelarová, Trio Gondolán, Ivan Herák, Horváthovci.
Ve Španělsku resp. Francii Gipsy Kings. Na Slovensku je nyní velmi oblíbený a protěžovaný projekt Kmeťoband. Dnešní doba skýtá mnoho možností, hlavně veškerá elektrifikace. Hojně se používají el. kytary a hlavně klávesy. Gipsy.cz
Napsal a upravil: Lukáš Švajda
Zdroj: Slyšet, cítit a dotýkat se… (Veronika Ševčíková), Vydala OSU, první vydání 2008